A je to zase tady. Ze všech stran, ve všech městech se na nás usmívají (nebo vážně tváří) obličeje všech možných politiků, lékařů a jiných rádoby známých osobností. Není nic příjemného se na všechny ty xichty koukat a říkat si, proboha, který z nich nám tu bude vládnout. Vždyť je to jeden větší magor než druhý! Aspoň ve zlínském kraji… (pokračování příspěvku…)

Tak jsem ten článek trošku opozdila, ale snad to nebude vadit

Dlouho jsme s Honzou přemýšleli, kam jet na dovolenou. Přemýšleli jsme mezi jižními Čechami a Máchovým jezerem. Ale protože mě většinou bere on, tam kde to zná, říkala jsem si, že nebude na škodu, když taky pozná některé z míst, které mám ráda a dobře znám já. A tak vyhrály jižní Čechy. (pokračování příspěvku…)

Tak jsem zase tu! Nefungovala mi adminstrace, a znáte to, kovářova kobyla chodí bosa (viď miláčku? ), takže “jsem funkční” zase ode dneška. Mezitím se ovšem hodně věcí změnilo…

• oslavila jsem 20. narozeniny (tý jo to jsem ale stará) - docela ve velkém stylu
• Honza složil svůj vánoční dárek cube 21 (a už ho zase rozložil )
• přestěhovali jsme se s Honzou do jiného bytu Teď bydlíme ve Štýřicích, v bytě 3 + 1, je nás tu 6, takže pohodička, krásné podkrovní bydlení, pokojík máme sami pro sebe, nikdo nás neruší… skvělé :-)  (nevím proč, ale ten byt mě inspiruje… třeba tu vznikne ještě pár slušných uměleckých děl ). Honza se stěhoval poprvé, takže ho překvapilo množství věcí, které jsme si za tu dobu, co jsme byli v Brně, natahali do starého bytu )
• koupili jsme si vodní dýmku
• navštívili jsme poprvé multikino (brněnský Velký Špalíček - byli jsme na filmu Letopisy Narnie - Princ Caspian (parádní film, mnohem lepší než první díl. Šli jsme na něj především proto, že se jeho část - bitva u řeky - natáčela na slovinské řece Soči, právě když jsme tam loni byli. Bylo to tam tenkrát všechno uzavřené, jen na cestě se občas objevil rytíř v brnění nebo kůň, jak si šli pro jídlo. A taky jsme zahlídli spoustu českých aut - vypovídají o tom hodně i titulky k filmu. Určitě vřele doporučuji) a náležitě jsme si to užili (”… a čistý záchody, to mám rád…” )
• absolvovala jsem 4 kajakové školy - ale o tom v dalším článku a jeden zájezd na řeku Soču (jezdila jsem na raftu… nádhera. Nebýt Honzy a jejich cestovky, tak bych se asi skoro nikam nepodívala )
• poznala jsem několik skvělých lidí (díky za to, že jste!)
• máme ve Zlíně doma novou kočičku (jmenuje se Peggy )
• téměř všichni kolem mě se alespoň jednou s někým rozešli (njn, rok 2008 je rokem změn… )
• vrátila jsem se z jedné dovolené a za pár týdnů mě čeká další Snad se dostaneme na Třeboňsko, moc ráda bych svému miláčkovi ukázala, kam jsme jezdili s našima na dovolenou
• atd., atd., atd.

Člověk, který mě zná, by asi neřekl, že se první zimu, co jezdím na “prkně” vydám rovnou do Alp. No a - stalo se.

V pátek v půl 4 v noci jsme se u Honzy doma probudili, abychom se oblékli do lyžařského (resp. spíš snowboardového) oblečení, nanosili věci do auta a vydali se na cca. pětihodinovou cestu do jednoho z pro Čechy nejbližších lyžařských středisek, na Hochkar. Vlastně jsem do takového zimního střediska jela poprvé…

Cestou jsem se vyspala, ale než jsem se nadála, byli jsme na místě. Překvapilo mě obrovské (pro mě obrovské) množství lanovek, sjezdovek, lidí, aut… prostě všeho. No a pak už bylo na čase nasadit prkna a vyrazit. Hned první jízda lanovkou pro mě byla zážitek… člověk musí vystihnout okamžik, kdy na ni nasednout a pak, kdy vysednout… a mezitím sledovat nádherný výhled na okolní panoramata. Samozřejmě, že jsem nahoře spadla (a spadla jsem pak ještě ten den milionkrát), ale Alpy stojí za to…

Večer jsme totálně mrtví přijeli do Hinterwildalpenu, kde jsme měli domluvené ubytování se snídaní. Hostitelka byla skutečně ochotná, hned se ptala, jestli je všechno v pořádku, jestli něco nepotřebujeme… A co víc, ptala se naprosto jednoduchou němčinou, které by snad rozumělo i dítě na základní škole. Super Po kris-krosu, večeři, spoustě vína a povídání jsme konečně zalehli, připraveni na další (náročnější) den.

Druhý den nás čekala výborná rakouská snídaně. Tzv. “zemly” (něco jako dva spojené mini rohlíky), výborné domácí marmelády a mléko, sýry, šunka, čaj, káva… prostě skvělé. Celý den jsem pak neměla hlad Na sjezdovkách jsem už jezdila o něco líp, trošku jsem se i přestala bát, troufla jsem si dokonce i na červenou sjezdovku (ovšem, že jsem ji jenom “sesunula” ) a na tzv. “kotváč”. Večer jsem ale byla zase úplně mrtvá, a tak jsem byla ráda, když jsem se dobelhala do měkké postýlky (mimochodem, v Alpách se krásně spí. Horský vzduch, tma, žádný hluk… prostě skvělé).

Třetí den jsem už jezdila dost slušně, dařily se mi pěkné zatáčky a docela se mi místy i povedlo vysednout bez pádu z lanovky A tak jsem jezdila a jezdila i přes všecky své bolavé končetiny…

A večer byl už čas jet domů. Zase jsem si na chvilku schrupla a pak už jsme byli u hranic. Schengenský prostor je prostě skvělá věc. Přejedete si hranice a jste doma, aniž by vás někdo kontroloval a vy byste měli strach, že u vás nedejbože něco najdou… (no uznejte, kdo neměl u hranic provinilý pocit, byť nic nelegálního nevezl? ) V Lechovicích jsme se stavili na večeři (konečně jsem zahnala svou několikatýdenní chuť na těstoviny) a pak jsme vyrazili na cestu k našemu brněnskému domovu…

A tak jsme se do moravské metropole vrátili relativně ve zdraví, abychom úplně zničení usnuli…

P. S.: Víte, jak poznáte, že jste přejeli rakouské hranice, bez toho, aniž byste se dívali na nápisy? Podle kvality cest (hádejte, kde jsou lepší )

P. P. S.: Děkuji Honzovi za krásný víkend

Nedávno jsme si na novinkách přečetla zajímavý článek o novém vynálezu britských vědců, tedy antikoncepční pilulce pro muže. Tato pilulka údajně neohrožuje u mužů chuť na sex a po čtyřech měsících po posledním užití je muž opět plodný. (pokračování příspěvku…)