Můj první ples

Ještě loni jsem byla zatrpklá proti všem “oficiálním”, “konvenčním”, “společenským” akcím, které by se jen zdánlivě podobaly něčemu jako je třeba ples. Letos jsem se ale asi změnila, a proto jsem se rozhodla, že na ten letošní, poslední, kterého se můžu jako studentka zůčastnit, prostě půjdu. A tak jsem měla už měsíc dopředu nervy, co si vezmu na sebe, jaké boty, jak se namaluju, jak se budu chovat, zda vůbec seženu lístky (každý rok jich bývá málo) a jestli to prostě a jednoduše nebude největší trapas mého života.

Nakonec ale vše dobře dopadlo. Máma mi koupila krásné šaty (prý jí mám děkovat až do maturity, tak jí tady radši poděkuju veřejně - DÍKY!), babička mi dala peníze na boty a zbylo mi i na malou černou kabelku, jako stvořenou pro tuto příležitost. Lístky jsme si zamluvili dopředu, dokonce tam, kde jsme opravdu chtěli být.

A pak nastal den s velkým D. 9. únor 2007. Od rána jsem byla nervózní, a proto jsem s přípravama na večer začala hned, jak jsme se vrátila ze školy. To byste nevěřili, kolik toho  holka udělá, než odejde na takovouhle akci. Od 3 hodin jsem ležela ve vaně, myla si hlavu, dělala pedikúru i manikúru a přemýšlela, co si vezmu k šatům na krk a které náušnice budou nejvhodnější. Asi v 6 jsem psala Honzovi, kdy příjde. Odepsal mi za čtvrt hodiny, že už jde, že se mám připravit. V tu ránu mi vypadlo, co jsem si chtěla ještě vzít sebou, a proto když přišel, dokázala jsem si vzpomenout jen na lístky, foťák, peníze, doklady, klíče a telefon. Tohle všechno jsem sbalila do kapes a do kabelky a vyrazili jsme.

U hotelu Moskva, kde se ples konal, jsme byli kolem sedmé hodiny. Ve vstupní hale již postávaly hloučky svátečně oblečených lidí. Byli v dobré náladě, povídali si a čekali, až se dostanou na řadu v šatně. I my jsme si nakonec odložili a s mírnými obtížemi (měla jsem dlouhé šaty, které se mi trochu pletly pod nohy, tudíž jsem si je musela držet a nemohla jsem mít nic v ruce - všechno jsem dala Honzovi) jsme vystoupali do druhého patra. Protože jsem viděla plánek rozmístění stolů, celkem suverénně jsem zamířila k našim přátelům a “spolusedícím”, kteří podle slov spolužačky přišli chvilku před námi. Povídali jsme si a netrpělivě čekali na slavnostní zahájení a s ním spojenou polonézu. Mezitím mi teda ještě chudák Honza (miláčku díky!) stačil donést náplasti. Pověřila jsem totiž sestru, aby mu je na zastávce předala, s tím, že mi jinak asi upadnou nohy. Ségra dík, máš to u mě.

Kolem půl osmé uvedla ples krátce naše paní ředitelka v kongresovém sále, a pak již pustila na parket tanečníky, připravené na polonézu. Za pár chvil se tento ceremoniál opakoval i v taneční kavárně, kde však byl již trošku volnější, protože zde nesedělo tolik vážených lidí. Přesto mě polonéza trochu zklamala, byla v podstatě stejná, jako ta loňská, kterou jsem viděla na videu. Ale tradice už asi k takovýmto akcím patří.

Pak se zase povídalo, občas jsem se někdo od stolu ztratil, aby šel pozdravit své známé nebo aby si zatančil na nějakou z diskotékových pecek, o jejichž přísun se nám staral jeden známý DJ. Mezitím se prodávaly “štěstíčka” (vyhráli jsme víno, jojo, solničku, CD Anawi a Coca-Cola, pár prázdných CD, krém na ruce, kalendář a peněženku - na ceny jsme pak čekali asi 15 minut o patro výš) a o zábavu se nám starala TK Fortuna, Hip Hop Dance a hudební skupiny Fidel and the Castronauts a Quatro. Večer velice rychle utíkal.

Když už jsme byli dostatečně vytančení a vypovídaní, rozhodli jsme se, že zajdeme ještě za kamarádem do MusicLandu A. Bohužel bylo uvnitř spousta lidí - a čím víc lidí, tím víc skla na zemi - a tak jsme s Honzou vydrželi jen asi půl hodiny. Mě navíc bolely nohy a Honza potřeboval spát, protože šel ráno do tanečních. Po cestě jsme se ale museli kvůli mě několikrát zastavit, bolely mě nohy z bot. Nakonec se nad námi slitoval táta jedné spolužačky, kterou jsme náhodou potkali, jak jde také z Moskvy, a odvezl nás kousek naším směrem. Také jemu patří veřejný dík

A tak jsme se nakonec dostali domů. Oba docela unavení a já navíc s odřenýma a bolavýma nohama. Umyli jsme se a šli si lehnout. Mně ještě chvíli bloudily hlavou myšlenky na prožitý večer a pak už jsem se také oddala snům…

Aktualizace: stejný den, 19:34

Přidala jsem pár fotek, během příštích dnů jich přibyde víc. Bohužel se jich celkově moc nepovedlo, bylo špatné světlo a málo kvalitní foťáky