Školní výlet do Osvětimi a Krakova

Když jsem se asi před dvěma měsíci dozvěděla od Lady o možnosti navštívit polská města Krakov a Osvětim, rozhodla jsem se, že pojedu taky. V autobuse se naštěstí uvolnilo pár míst, a proto jsem se nakonec mohla opravdu zúčastnit.

A tak jsme 14. 4. v 5:20 vyrazily s Ladou a Adys k naší škole. Odjížděli jsme v 6:00 a cestou jsme se zastavili ještě pro jednu holku, která zaspala. Asi o půl desáté jsme už stáli na polských hranicích. Překvapilo mě, že celník prošel autobus a zkontroloval cestovní doklady, protože autobusy se většinou pouštějí okamžitě. Podobnou zkušenost jsem měla do té doby jen z přístavu v Calais, když jsme jeli do Anglie.

Asi za hodinu jsme zastavili na parkovišti v Osvětimi. Prošli jsme hlavním vchodem, prohlédli si, co smíme a nesmíme dělat a pak jsme mohli rovnou do areálu koncentračního tábora. Už jen světoznámá brána “Arbeit macht frei” působila strašidelně…

Jako první jsme navštívili jeden z baráků (takto nazývala budovy i naše průvodkyně), kde bydleli vězni. Na chodbě visely fotky lidí, kteří zde zahynuli. Na jedné straně ženy, na druhé muži. Asi navždy mi zůstane v paměti fotka devatenáctileté dívky, která zde přežila jen 2 měsíce…
Viděli jsme slámu i matrace, na kterých vězni spali, umývárny, ve kterých téměř nikdy netekla voda…

V další budově v podzemí se pak nacházely cely. I takové, kde 4 vězni na ploše necelých dvou metrů čtverečních museli vestoje a téměř bez přísunu vzduchu (okna zde nebyla a dvířka byla maličká a až dole u země, navíc kovová) strávit celou noc. Cítila jsem se hrozně, když jsem vstoupila do jedné z nich, byť to byly už jen pozůstatky zdi… Byla zde i soudní síň a šatny, ve kterých se svlékali muži, ženy i děti, odsouzení k smrti. Venku před tímto barákem pak byly rozsudky vykonávány. Dodnes u této zdi lidé pokládají květiny a zapalují svíčky na památku těch, kteří zde byli zastřeleni…

Navštívili jsme také český pavilon, jediný interiér, kde jsme směli fotit. Mohli jsme si zde přečíst příběhy a výpovědi místních vězňů nebo prohlédnout kresby dětí, které sem byly odvedeny a další fotky vězňů.

V posledním z baráků byly věci, které patřily vězňům. Za jedním ze skel jsme mohli vidět tak obyčejné věci jako jsou hřebeny, kartáčky na zuby, štětky na holení, za dalším pak hrnce a domácí potřeby, brýle, dětské oblečení, boty, nebo třeba kufry, na kterých jsou dodnes čitelné nápisy nejen českých vězňů. Nejhorším zážitkem ale byla vitrína plná vlasů, které ostatní vězni odstříhávali zaplynovaným ženám a dívkám. Nechyběly však ani plechovky od Cyclonu B.

Vlastně se ani nedivím, že se v areálu koncentračního tábora v Osvětimi nesmí smát, vodit za ruce, jíst nebo telefonovat. Ten, kdo ty hrůzy viděl, nemá vůbec chuť ke kterékoliv z těchto věcí. Proto nechápu turisty, kteří tyto pravidla porušují. Myslím, že je to vzhledem k tomu, co se zde dělo, opravdu nevhodné.

Pak už bylo načase jet do 3 kilometry vzdáleného Birkenau, vyhlazovacího tábora, který stavěli vězni z Osvětimi. Zůstala jen malá část, zbytek spálili Němci nebo se ze zbytků dostavěly jiné baráky tak, aby se zachovalo alespoň něco. Protože se zde mohly fotit i interiéry, pořídila jsem i pár snímků. Podmínky zde ale byly ještě příšernější než v Osvětimi. Lidé spali na palandách ve čtyřech patrech, hygienická zařízení nefungovala snad skoro nikdy. Ještě poslední pohled na „Bránu smrti“ a mohli jsme se vydat k dalšímu cíli, jednomu z největších měst Polska, Krakovu.

Zaparkovali jsme u Visly, kolem níž seděla spousta místních, a vydali jsme se k hradu. Cestou jsme si vyslechli legendu o drakovi, jehož naleznete snad na všech suvenýrech. (Podle pověsti žil v jeskyni pod hradem Wavelem drak, nad kterým v tvrdém boji zvítězil statečný Krakov a daroval tak zdejším obyvatelům svobodu a klid. Ti mu z vděčnosti vystavěli pahorek, kterému dali jménu Krakus. Odtud tedy zřejmě název tohoto města. – za stručné shrnutí děkuji těmto stránkám). Prohlédli jsme si rozkvetlé nádvoří a pokračovali jsme směrem do centra, na Hlavní náměstí (Rynek Glówny). Tam jsme dostali rozchod. Nakoupili jsme dárečky, sýry (které se zde nesmí prodávat) i místní specialitu - veliké preclíky pro sebe a pro své nejbližší a pak už jsme se vraceli zpátky k autobusu.

Až cestou domů mi došlo, jaké hrůzy jsme vlastně viděli. Naštěstí mi přišel naproti Honza. V jeho přítomnosti jsem se trochu uklidnila, ale přesto mám občas takový divný pocit. Ještě pár týdnů se jej asi nezbavím. Pocit, že tohle všechno lidé prožívali, že přišli o svůj domov, rodinu a nakonec i o svůj život.

Takovýto výlet doporučuji těm, kdo brání Hitlera nebo zastávají jeho názory, aby viděli, jaké strašné věci se v době jeho vlády děly. Myslím, že by si pak své přesvědčení hodně rychle rozmysleli…

Další odkazy na zajímavé informace a fotky z Krakova i Osvětimi naleznete zde:

• poutnik.cz
• koncentracni-tabory.estranky.cz
• radio.cz - fotky nejen z českého pavilonu
• obrázky z google.cz: Osvětim, Krakov.