Dopis…

Ahojky miláčku,

nemyslela jsem, že tohle budu muset někdy udělat, ale donutil jsi mě k tomu…

Když jsem byla ve věku, kdy mě začali víc zajímat kluci, nikdy mě nenapadlo, že potkám tebe. Se svým prvním klukem jsem se rozešla a s mnoha jinými taky, i když některé z nich jsem měla hodně ráda. A někteří odešli sami… Člověk by mohl říct - náhoda, ale já si myslím, že to byl osud. Že jsem tě měla potkat a dát se s tebou dohromady… Zažít všechna ta zklamání a radosti…

Zpočátku to ani nevypadalo, že spolu jednou můžeme mít takový vztah, jaký máme teď. Já jsem se sice zamilovala na první pohled, ale ty jsi měl v té době ještě holku a byl jsi hodně zdrženlivý. Chápu, že i když vám to už tenkrát neklapalo, nelákala jsem tě. Nedivím se… byla jsem, jsem a budu obyčejná holka, která není nějak zvlášť krásná, chytrá ani bohatá. Ale věřila jsem, že mám aspoň dobré srdce a že proto by ses do mě snad mohl zamilovat.

Vlastně ani nevím jak se stalo, že jsme se začali víc vídat. Asi za to vděčím srazům lidí z chatu… Pak se mi tě nějak podařilo přemluvit, abys šel se mnou ke Zdeňovi… Úmysl byl naprosto jasný, prostě jsem věděla, že poprvé se chci milovat s tebou… taky jsi to věděl a přesto jsi šel… Nevím jestli z pudu nebo kvůli něčemu jinému, ale šel jsi… Bylo to krásné, nikdy na to nezapomenu, byl jsi něžný a opatrný, přesně tak, jak by to mělo poprvé být. Netlačil jsi na mě, prostě jsme to chtěli oba a vzájemně se sobě oddali…

Tenkrát jsi ještě nechtěl, abychom spolu měli něco víc než sex. Vlastně jsem myslela, že to bude první a poslední milování, které spolu prožijeme… Ale nakonec tomu bylo jinak a začali jsme se scházet pravidelně. Uvědomuješ si, že jsme spolu zpočátku vlastně jen spali? Nic víc v tom z tvé strany nebylo…

Časem se to trošku zlepšilo, ale pořád jsi se mnou nechtěl chodit. Byli jsme něco jako “milenci”, jak jsi to sám nazval. Mně to tak tenkrát celkem vyhovovalo, ale čím dál častěji jsem si uvědomovala, že to tak dál nepůjde, že nechci abychom spolu jen spali, ale abychom byli pár, aby ses se mnou nestyděl někam jít a představovat mě jako svou holku.

Pak jsme se rozešli. V červnu jsi mi prostě řekl, že mě nemiluješ a že se mnou nechceš být, že mě nechceš trápit. Ani nevíš, jak jsi mě trápil jen tím, co jsi řekl… před tím jsem byla celkem spokojená. Zase jsi myslel jen na sebe… vlastně ani nevím jak tě to tenkrát vůbec napadlo. Vyspali jsme se spolu, popovídali si… a pak jsme spolu nebyli. Hrozně jsem to obrečela a prvních pár týdnů chodila po bytě jak mrtvola , nechtělo se mi jíst, spát ani nic jiného…

O prázdninách jsme se viděli možná dvakrát, vyspali jsme se spolu a bylo po všem… Bolelo mě to u srdíčka, ani nevíš jak, ale tenkrát převážil pud a touha. Jinak bych do toho nešla… A nešla bych ani do toho Martina. Byla to jenom jedna noc a nelituju toho, co jsem udělala. Vím, že tobě se to moc nelíbilo a nelíbí, ale tenkrát šlo vážně jenom o sex, o nic jiného. Prostě si užít a jít… Od té doby jsme se viděli jen v Áčku a jsou z nás kamarádi.

Někdy v září jsem tě zase potkala. Bylo to na začátku, protože jsem si byla kupovat nějaké věci do školy. Vrátilo se mi všechno, co jsme spolu prožili, to dobré i to zlé. Tenkrát jsem chodila s Lukem. Rozešli jsme se vlastně jen proto, že já jsem se chtěla vrátit k tobě a on k Lence. Byli jsme spolu ale moc rádi, choval se ke mně krásně. Od té doby se ke mně tak už nikdo nikdy nechoval. Skoro mě nosil na rukách, zajímal se, jak se mi daří, co mě trápí…

Ani nevím, proč jsem se s tebou zase dala dohromady… něco mě k tobě prostě táhlo… ale konečně jsme spolu začali chodit jako normální lidi. Zpočátku jsi mě dost štval tím svým spořičem v podobě společné fotky s Evičkou a hodně jsi mi ublížil když jsi mi o ní řekl - nejvíc tím, že to, co jsi s ní prožil, bylo to nejhezčí v tvém životě. Tenkrát (a i teď) jsem z toho byla hodně špatná… Vždyť to co jsme spolu do té doby prožili my bylo taky moc krásné… Ale to tě evidentně nezajímalo a klidně jsi mi střelil šíp přímo do srdce. Bolelo a bolí to pořád… A mockrát jsem ti ji vyčetla. Později jsem ti začala věřit, že už je to jenom kamarádka, ale i tak mi není dobře na srdci, kdykoliv si na ni vzpomenu. Doufám, že jsi mi nelhal, že jsem ti jen naivně nevěřila… (btw. až si budeš chtít pořídit králíka, lepší je ze zverimexu - neptej se mě jak jsem přišla na to že ho chceš od ní, ale od začátku, co jsi s tím králíkem přišel, mi v tom něco nehrálo… vlastně jsem na to přišla spíš omylem) víc o ní nehodlám už nikdy mluvit a doufám, že jednou smažeš všecky její fotky (i ty upravené ve Photoshopu) a smsky v mobilu, pokud jsi to už neudělal. Nebo si za ní běž, když jsi s ní zažil nejlepší chvíle svého života…

Těsně před Mikulášem jsi měl zase jakousi krizi. To už jsem opravdu nevěděla proč… Skoro jsme se rozešli, ale pak se to nějak uklidnilo a od té doby to bylo mezi náma moc fajn… byla jsem šťastná, že mám zpátky kluka, kterého miluju nejvíc na celém světě a nic jiného mě nezajímalo… Byla jsem ochotná pro tebe udělat první poslední, ale asi to byla chyba.

Odmaturovala jsem, ale na výšku mě nevzali. Tím se mi zhroutil celý svět… pak jsem dostala ten nápad, že bych s tebou mohla bydlet v Brně. Až nedávno jsi mi řekl, že se ti to od začátku moc nelíbilo…

Několikrát jsem ti řekla všecka pro a proti, myslím ale, že těch pro bylo víc. Upnula jsem se na tu myšlenku… chtěla jsem žít s někým, koho miluju, znám ho a věřím mu. Ale přepočítala jsem se… Myslím, že tebe asi od začátku nezajímalo nic jiného, než jak si budeš užívat s kamarádíčkama a mě uvidíš když si zrovna vzpomeneš, že mě vidět chceš. Že přiskáču jak cvičená opička… Ale tohle já nechci. Nechci udržovat vztahy na dálku, vím, jak to dopadá, už jsem jeden zažila. A nechci se stěhovat do Brna někam kousek od tebe, abych ti byla po ruce, kdykoliv si vzpomeneš…

Víš, myslela jsem, že mě snad i miluješ. Byl jsi ke mně poslední dobou moc hodný, pozorný… Choval ses tak zamilovaně… Asi jsem se spletla. Zůstal jsi stejně sobecký jako tenkrát, když jsme spolu začínali. Když ses rozmyslel, že do toho Brna půjdeš beze mě, vůbec jsi na mě nemyslel, na moje city a na mou situaci. Že vlastně nemám co se svým životem dělat… Mohl jsi mi pomoct… Ty a to společné bydlení jste mému životu dávali smysl, aspoň chvíli. Teď už ale vážně nevím co s ním a popravdě mám v duši i v srdci chaos. Nechci o tebe přijít a ani ti dělat cvičenou opičku… Uvidím, která stránka mého já vyhraje. Jestli ta beraní, nebo ta, která tě tolik miluje. Bohužel mám ale svou hrdost…

Možná mi nezbyde nic jiného než skočit z toho mrakodrapu… vlastně teď nemám chuť udělat nic jiného než tohle… skončit své trápení…

Nechci říct, že jsi pro mě nikdy nic neudělal. To není pravda. To Slovinsko teď bylo asi to nejhezčí, co jsem zatím zažila já. Byli jsme spolu a já byla moc šťastná. Za to ti děkuju. I za krásně strávené chvíle v čajovně, v kině a divadle, u tebe v náruči (vím, že jsem to občas s tou touhou po tobě trošku přeháněla… promiň, ale měla jsem za to, že to chceš taky…).

Taky jsem toho pro tebe ale hodně udělala. Přišla jsem, když jsi to potřeboval, snažila jsem se ti pomoct, když ti bylo nejhůř. Přišla jsem i přesto, že se mi to třeba moc nehodilo. Prostě jsem pro tebe byla ochotna obětovat všechno… A doufala jsem, že je to stejně i u tebe.

Přepočítala jsem se. I přes to, co jsi mi dneska udělal (kdys mi to chtěl jako říct???), tě pořád strašně moc miluju, ale nechci s tebou teď být. Chci, abys přestal myslet jenom na sebe a pak za mnou přišel. Neodpustím ti, ale možná se s tím smířím. Předem tě ale upozorňuju, že do toho Brna bez tebe nepůjdu a jezdit za tebou nebudu. Pokud to bude nutné, najdu si někoho jiného, někoho, kdo o mě bude stát a komu na mně bude tak záležet, že pro mě i něco obětuje. Někoho, kdo nebude myslet jen na sebe, svou zábavu a kariéru.

Je mi jasné, co ti řekli tví kamarádi. “No, s babou… to si ani nic neužiješ…” ale to přece není pravda. Já tě vážně nechtěla nijak omezovat. Chtěla jsem jen mít nějaké zázemí a poznat něco nového. Přála jsem ti jen to nejlepší a přiznávám, chtěla jsem tě mít trošku pod dohledem. Ale ne pro to, abych ti zakazovala někam chodit nebo něco dělat. Jen pro to, abych věděla, že jsi v pořádku a že ti na mě pořád záleží. Tohle je ve vztahu důležité…

Bylo mi hrozně, když jsem si představila, jak někde vesele kalíš s kamarádama, já ve Zlíně a tobě je úplně jedno jak se cítím, že je mi po tobě smutno a mám o tebe (a o nás) starosti. Pak zavoláš a já poslušně přiběhnu… Takhle to nefunguje a fungovat nebude. Ne mezi náma.

Doufám, že si to ještě rozmyslíš (když se chce, všechno jde a  ty umíš zařídit ledasco). Pokud ne, tak už se mnou nepočítej. Miluju tě, ale nebudu se pořád obětovávat kvůli někomu, komu na mě nezáleží.

Nezlob se, že jsem to hodila na blog, ale nedokázala bych ti to říct do očí a ani napsat ručně. Klepou se mi ruky. A bylo by to mokrý…

Btw. zrušila jsem tě coby administrátora. Nepokoušej se to smazat.

Pa

P.S.: Pořád tě strašně moc miluju a jsem ochotná ten vztah ještě nějak zachránit. Nechci o tebe přijít, ale chci, aby sis uvědomil, jak ses zachoval, že jsi mi mohl pomoct najít nový smysl života a neudělal jsi to… Hrozně mě to mrzí…