Jak mi teď je
Vím, že ten dopis byl hodně otevřený a že soukromé věci není moc dobré ventilovat na veřejnosti. Ale myslím, že je dobré, když víte, jak náš vztah probíhal (probíhá?)…
Momentálně se cítím fakt hrozně. Na jednu stranu chci Honzovi padnout do náruče a na druhou jsem hrozně uražená a ještě víc zklamaná. Bolí mě to, co udělal, protože jsem si to o něm nikdy nemyslela. Myslela jsem, že se mnou víc počítá…
Kdybych tak aspoň věděla, jestli o tom teď přemýšlí… jestli změní názor… Protože jestli ne, vím, že to mezi námi na dálku nebude klapat. Nechci za ním dolejzat a doprošovat se vysvětlení toho, proč se mnou nechce bydlet a proč mi neřekl, že si ten byt už zamluvil. Doufám, že mi to vysvětlí co nejdřív sám. Mohl by přijít na to, že při svém rozhodování na mě vůbec nemyslel…
Vím, že chlapi většinou nikdy nepřiznají svou chybu, ale ocenila bych aspoň omluvu. Nejlíp osobní s kyticí v ruce ( 
)… Takhle nevím na čem jsem, na duši i na srdci je mi těžko a nevím, co teď budu dělat.
Lidi říkají, že to chce čas. Ale já vím, že abych se zbavila té lásky, kterou k němu cítím, nestačilo by mi ani 1000 let. Myslela jsem, že mu stojím za to, aby pro mě obětoval kousek svého života… Nechtěla jsem si jej ani brát, ani upoutávat na krk a přesto to nechtěl zkusit.
Proč ??? Copak jsem taková mrcha, že se se mnou nedá bydlet ???
Mohlo to být hezké… Copak je tak naivní si myslet, že by to mohlo klapat? Že bysme se večer sešli doma, popovídali si, zašli někam s kamarádama nebo každý sám kam by chtěl? Zkusili bysme si jiný život, takový “opravdovější”… Myslím, že rok a půl chození je dost dlouhá doba na to, aby spolu lidi zkusili bydlet.
Nevím, zkuste napsat svůj názor. Já už jsem zoufalá.
Tak rozhodne rok a pul je dlouha doba a zkusit spolu bydlet proc ne ja bych to bral prece jenom uz jste oba dva dospely tak proc ne. Ale on by se mel ostatne zachovat jako chlap a ne jako magor(s prominutim) tohle je od nej vazne hnusne. Ja na jeho miste vzal bych nejakou koprivu(kyticku) a dobehl to vysvetlit a ujasnit si to.
Komentář od Fido — 11. Červenec 2007 @ 2:38
Doba je to dostatečně dlouhá, ale na to musí být dospělí oba, ne jen ty.. On si přece jen myslí, že je to hra, kdežto ty už chceš okusit, co ten život vlastně obnáší.. Myslím si, že zkusit se má všechno, zvlášť když jsou ty podmínky, že by to šlo.. Chyba není v tobě, ale u něj - to on musí chtít..
Komentář od Kamča — 27. Červenec 2007 @ 7:56
No právě řeším podobnou situaci, můj přítel taky se mnou nechce bydlet. Já vidím tato východiska:buď to přejdu a smířím se s tím, a nebo pokud potřebuju ve vztahu perspektivu, kterou on mi dát nemůže a já se s tím nejsem ochotna vyrovnat, tak se s ním co nejdříve rozejdu.
Nějaké přemlouvání a věčné rozhovory na toto téma mi připadají ponižující ato pro oba.
Trápit se nemá smysl.
Já jsem se rozhodla pro variantu číslo 1. On je pro mě přednější než má potřeba s ním bydlet.
A pokud s někým chci být, tak nějaký kvartýr není důležitý. Důležitý je vztah, o který nechci přijít. Protože on je pro mě vyjímečný, navíc každý máme nějaké chyby. Je to o toleranci-vpodstatě.
Komentář od Katka — 9. Duben 2010 @ 7:06