Tak to byla snad první Honzova reakce na to, když jsem si na Kasárnách, na té snad nejrovnější ploše poblíž Honzové chaty poprvé připnula snowboard, vstala a zjistila z hrůzou, že “ono to klouže…” Pak jsem samozřejmě začala sjíždět čím dál rychleji a jak jinak - za pár sekund jsem seděla na zemi. Ještě že sněhu bylo na tom oném místě zrovna dostatek na to, aby mě nebolel zadek. (pokračování příspěvku…)

Jako každé město má Brno nějaké ty pro a proti, těžko říct, čeho víc. Trvalo mi to, ale už se tu cítím líp. Zjistila jsem, že se tu dá dělat spousta různých věcí, navštěvovat spousta různých obchodů, které nemají (jako ve Zlíně) otevřeno do 5 odpoledne a v sobotu do jedenácti. Tady můžete jít nakupovat třeba v 6 a nikde nebude zavřeno… Prostě jiný kraj, jiný mrav.

S Honzou jsme se k sobě konečně sestěhovali. Cítím se o hodně líp. Mám své soukromí (resp. MY máme své soukromí. Hodně důležitá věc ve vztahu… ) , Honzu blízko sebe, takže mě může kdykoliv obejmout, když se zrovna necítím dobře a taky - je lepší sdílet byt s někým, koho znáte a vědět, že se nemusíte o nic bát. Nehledě na úklid, společné skříně atd. Přece jen - když bydlíte s “cizíma” lidma, tak po sobě jen tak nemůžete nechat nepořádek, když odcházíte, nebo, když prostě zrovna jen nemáte náladu uklízet. Myslím, že i Honza je přes počáteční obavy celkem spokojený. No, snad mu to vydrží a bude pořád tak hodný, jako je teď (nejradši bych ho totiž poslední dobou lásku snědla )

Nejspíš se ale budeme stejně někam stěhovat. Je to tu za ty peníze přece jen malé. Být v bytě s dalšími 11 lidmi je opravdu dost. Kdo neokusil, neposoudí… (pokračování příspěvku…)