Jak jsme byli v rakouských Alpách

Člověk, který mě zná, by asi neřekl, že se první zimu, co jezdím na “prkně” vydám rovnou do Alp. No a - stalo se.

V pátek v půl 4 v noci jsme se u Honzy doma probudili, abychom se oblékli do lyžařského (resp. spíš snowboardového) oblečení, nanosili věci do auta a vydali se na cca. pětihodinovou cestu do jednoho z pro Čechy nejbližších lyžařských středisek, na Hochkar. Vlastně jsem do takového zimního střediska jela poprvé…

Cestou jsem se vyspala, ale než jsem se nadála, byli jsme na místě. Překvapilo mě obrovské (pro mě obrovské) množství lanovek, sjezdovek, lidí, aut… prostě všeho. No a pak už bylo na čase nasadit prkna a vyrazit. Hned první jízda lanovkou pro mě byla zážitek… člověk musí vystihnout okamžik, kdy na ni nasednout a pak, kdy vysednout… a mezitím sledovat nádherný výhled na okolní panoramata. Samozřejmě, že jsem nahoře spadla (a spadla jsem pak ještě ten den milionkrát), ale Alpy stojí za to…

Večer jsme totálně mrtví přijeli do Hinterwildalpenu, kde jsme měli domluvené ubytování se snídaní. Hostitelka byla skutečně ochotná, hned se ptala, jestli je všechno v pořádku, jestli něco nepotřebujeme… A co víc, ptala se naprosto jednoduchou němčinou, které by snad rozumělo i dítě na základní škole. Super Po kris-krosu, večeři, spoustě vína a povídání jsme konečně zalehli, připraveni na další (náročnější) den.

Druhý den nás čekala výborná rakouská snídaně. Tzv. “zemly” (něco jako dva spojené mini rohlíky), výborné domácí marmelády a mléko, sýry, šunka, čaj, káva… prostě skvělé. Celý den jsem pak neměla hlad Na sjezdovkách jsem už jezdila o něco líp, trošku jsem se i přestala bát, troufla jsem si dokonce i na červenou sjezdovku (ovšem, že jsem ji jenom “sesunula” ) a na tzv. “kotváč”. Večer jsem ale byla zase úplně mrtvá, a tak jsem byla ráda, když jsem se dobelhala do měkké postýlky (mimochodem, v Alpách se krásně spí. Horský vzduch, tma, žádný hluk… prostě skvělé).

Třetí den jsem už jezdila dost slušně, dařily se mi pěkné zatáčky a docela se mi místy i povedlo vysednout bez pádu z lanovky A tak jsem jezdila a jezdila i přes všecky své bolavé končetiny…

A večer byl už čas jet domů. Zase jsem si na chvilku schrupla a pak už jsme byli u hranic. Schengenský prostor je prostě skvělá věc. Přejedete si hranice a jste doma, aniž by vás někdo kontroloval a vy byste měli strach, že u vás nedejbože něco najdou… (no uznejte, kdo neměl u hranic provinilý pocit, byť nic nelegálního nevezl? ) V Lechovicích jsme se stavili na večeři (konečně jsem zahnala svou několikatýdenní chuť na těstoviny) a pak jsme vyrazili na cestu k našemu brněnskému domovu…

A tak jsme se do moravské metropole vrátili relativně ve zdraví, abychom úplně zničení usnuli…

P. S.: Víte, jak poznáte, že jste přejeli rakouské hranice, bez toho, aniž byste se dívali na nápisy? Podle kvality cest (hádejte, kde jsou lepší )

P. P. S.: Děkuji Honzovi za krásný víkend